Promluva faráře Ferdinanda Valíka pro 2. neděli adventní (1967)

Čiňte pokání a věřte evangeliu

Úvodem čtení z evangelia Markova, 1:2-5,7-8,14-15

Jakož psáno jest v prorocích: Aj, já posílám anděla svého před tváří tvou, kterýž připraví cestu tvou před tebou. Hlas volajícího na poušti: Připravujte cestu Páně, přímé čiňte stezky jeho. Byl Jan na poušti, a křtil, a kázal křest pokání na odpuštění hříchů. I vycházela k němu všecka krajina Judská i Jeruzalémští, a křtěni byli od něho všickni v Jordáně řece, vyznávajíce hříchy své...

A kázal, řka: Jde po mně silnější nežli já, kterémuž nejsem hoden, sehna se, rozvázati řeménka u obuvi jeho. Já zajisté křtil jsem vás vodou, ale onť vás křtíti bude Duchem svatým...

Když pak byl vsazen Jan do žaláře, přišel Ježíš do Galilee, káže evangelium království Božího. A pravě: naplnil se čas, a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.

Boží mír a klid budiž mezi námi.

Ejhle, Hospodin přijde... tato staročeská, posvátná antifona ohlašovala a stále ohlašuje vážné přípravy na blížící se svátky vánoční.

Ústřední postavou adventní není pouze Jan Křtitel, který vyzýval lidi ku pokání, nýbrž sám Ježíš. V dnešním evangelickém čtení jsme slyšeli jeho slova - „Čas se naplnil a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.”

S požadavkem pokání předstupuje tedy sám Ježíš. Mluví-li takto ON sám, nelze jen tak snadno jeho slova obejít. Ježíš má právo říci člověku i to, co ho znepokojí a vyruší z jeho klidu. Zasahuje člověka na tom nejcitlivějším místě, tam, kde se jedná a jeho důstojnost a ctižádost. A právě otázka lidské důstojnosti, sebedůvěru a sebejistoty je otázkou, která má býti Slovem Božím na prvém místě revidována.

K takové revisi pak míří Kristovo Slovo „Čiňte pokání.”

Každý z nás při hlubším zamyšlení musí doznat, že není bez viny, že není dokonalým; ba naopak, že těch provin, hříchů a hříšků má mnoho a mnoho. Při opravdovém zpytování svého života seznává, jak hluboko klesl, jak daleko zabloudil od přikázání Božích. Při tomto zamyšlení je člověk vyrušen z klidu; jeho lidská důstojnost padá, jeho sebevědomí a sebedůvěra mizí, ve své lidské bytosti - sám před sebou - se hroutí.

Pokání však není jenom revise, zamyšlení se nad sebou, pokání není jen zhroucení, ale také znovuvykročení! Pokání - toť ztráta falešných nejistot a nabytí jistoty pravé.

Nejlépe nám snad představuje člověka pokání činícího onen Marnotratný syn z evangelia Lukášova (15:11-32). Čteme o něm, že „přišel sám k sobě.” Poznal svůj stav a otevřenýma očima vidí skutečnost, jaká je, v plné její děsivé beznaději a proto volá: „Já hladem umru!” Ale tím nekončí pro něho cesta pokání. „Vstav, šel k otci svému.”

Cesta pokání vede k sebepoznání, ale nekončí jím. Z údolí sebepoznání vede vzhůru k Otci odpouštějícímu a dávajícímu nový smysl života. Je to cesta vědomí vlastní bídy a neschopnosti, ale zároveň cesta, na níž se učí člověk dívat k Tomu, který přesto s člověkem počítá ve svém plánu, volá ho do své služby, odpouští mu jeho vinu a narovnává jeho stezky.

Mír s Bohem, mír s vlastním nitrem, mír mezi lidmi, pokoj a radost může přinésti jen Dárce pokoje, nejvyšší Láska, jít jest Ježíš Kristus, Syn Boží.

Ježíš nepřišel na svět sám pro sebe. On přišel pro někoho, aby mu pomohl. Přišel pro mne i pro tebe. Přišel pro člověka, aby mu ukázal cestu ke ztracenému ráji. A touto cestou je láska, odpuštění, pokora, neubližování druhému.

Světlo Zářící hvězdy prosvěcuje každého z nás, chodíme-li po cestách Božích.

Toto Světlo přišlo na svět, aby nám osvěcovalo naši životní pouť, abychom zbytečně neklopýtali...

Pokání tedy nesráží člověka do beznaděje či zoufalství. Upřímný kajícník, ať již Marnotratný syn, Maří Magdalena, ty, já, jeden každý z nás, klesá pod tíhou poznání ne dál a hloub než na kolena, k modlitbě víry, která ho uzdraví. Proto Pán Ježíš volá: „Čiňte pokání a věřte evangeliu!”

Pokání a víru nelze odloučit. Tam, kde Bůh sám mluví svým Slovem k člověku, otevírá se před ním cesta pokání a víry. Takovým místem, kde Bůh k člověku promlouvá a usvědčuje ho z jeho hříchů, je Písmo. Zde mluví Bůh! Boží Slovo ukazuje k tomu, který je „cesta, pravda a život.” A nejen cesta, ON je i dveřmi. Na cestu pokání a víry nelze vstoupit jinak, než skrze Syna Božího, Ježíše Krista.

Jen tváří v tvář jemu, jen tam, kde ON sám ke mně mluví jako Slovo tělem učiněné, vane v mém srdci duch pokání a rodí se v něm víra.

Výzvou ku pokání sahá Bůh po našem srdci, po našem smýšlení.

Čiňte pokání a věřte evangeliu - znamená: Změňte svoji mysl, změňte svůj starý způsob života!

Záleží na nás, abychom se právě v této adventní době řádně připravili na narození Páně.

A tato příprava záleží v tom, abychom v prvé řadě nahlédli ve své nitro a bedlivě pozorovali, zda naše počínání, naše myšlení je v souhlase s dílem Ježíše Krista, našeho Boha a Pána.

Advent je doba revise, bilance a nového počátku. Cesta přípravy, aby mohl i k nám přijít Král slávy a spásy.

Není přímější cesty k vánocům našeho života, než cesta, ke které volá Ježíšovo Slovo:

„Pokání čiňte a věřte evangeliu!”

Amen.